Julie Machallová: MEZI OKNY – AMONG WINDOWS
3.11.2021, 17:00 - Galerie současné malby - Divadlo Antonína Dvořáka
Ostravská malířka Julie Machallová ráda cestuje. Zážitky ze svých putování pak často zpracovává jako náměty svých obrazů.
Na plátnech malířky Julie Machallové se můžeme setkat s horolezci v Himalájích, se ztišenou buddhistickou svatyní v Káthmándú, s čilým ruchem vlakového nádraží kdesi v Indii, s městskými ruinami v Gaze, v nichž také žijí lidé, nebo s pitoreskními balkony činžáků v Bangkoku či třeba s pohledem na okna budovy muzea holokaustu v Berlíně. Právě motiv okna můžeme vnímat jako spojující moment většiny obrazů, které autorka v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě prezentuje.
„Okno“ je pro malbu signifikantní. Spolu s renesančním objevem využitelnosti matematické perspektivy pro budování iluze prostoru na dvojrozměrné ploše začínají umělci i teoretikové uvažovat o malovaném obraze právě jako o okně, jímž lze nahlížet do uceleného obrazového světa, jehož jednotlivé elementy jsou navzájem logicky i proporčně provázány a v němž se intenzita vizuálního klamu téměř nedá odlišit od toho, co člověk skutečně vidí, dívá-li se na svět kolem sebe. Paradigma malířství jako mimetického kouzelnictví tak na několik dlouhých století ovládalo to, jak je třeba se k malbě vztahovat. Teprve až modernistická akcentace autonomie obrazu jako sebereferenční umělecké jednotky – která nepotřebuje jiné konotace než právě ty, které jí autor přisuzuje bez nutnosti nápodobou tematizovat svůj vztah k viděnému – znamenala definitivní odpoutání od tradičního závazku malovat tak, aby to bylo vizuálně uvěřitelné. Při zpětném pohledu je však zřejmé, že modernistické popření mimetické role malířství, jež ve své době působilo jistě osvobozujícím dojmem, neznamenalo a neznamená odmítnutí nápodoby jako takové, neboť práce s ní zůstala tak či onak v malířství přítomná dodnes. Jak je to tedy s obrazy Julie Machallové? Jde jí primárně o zobrazování viděného, nebo se za její tvorbou skrývají i jiné důvody?
Tím, jak se ve své malbě hlásí k uměleckému aparátu, který umožňuje iluzivní zobrazování, by se zdálo, že jsme skutečně svědky tvorby, v níž jde především o zachycení viděného. Obrazy Julie Machallové jsou ale výsledkem strukturovanějšího nakládání s motivem. Její plátna nejsou jen jakýmisi momentkami z cest. Jsou průnikem různých vlivů a intencí, v nichž je individuální vizuální vzpomínka na viděné jen z jednou příčin, proč její obrazy vznikají. Vedle vzpomínky na viděné chce totiž vizuálně zachytit i emoce, kulturní odlišnosti, ale i ohlasy svých dřívějších vzpomínek, nápadů a možná i obav. Prchavost jedinečných okamžiků proto přetavuje do scén, které díky tomu mají obecně narativní potenciál. Tím, kdo (jakýkoli) příběh bude rozvíjet dál, není autorka, která stojí na jeho počátku, ale divák, kterému je dána možnost (a zodpovědnost) dovyprávět viděné v kontextech svých mentálních důrazů – geografických, sociálních či environmentálních. „Okno“ zde tedy figuruje jako symbolický návod ke čtení: každé okno (vlaku, domu, muzea, svatyně) je vždy nějakým způsobem viděním, myšlením a představou, prostorem mezi dovnitř a ven. Vztah, který imaginací proměňuje tušené ve skutečné.
_________________________________________________________________________________
Ostrava painter Julie Machallová loves travelling. She often uses her experiences from her travels as subjects for her works.
You can see mountaineers in the Himalayas, a Buddhist shrine in Kathmandu, the bustle of a train station somewhere in India, urban ruins in Gaza where people also live, the picturesque balconies of tenement buildings in Bangkok, or the views of the Jewish Museum in Berlin. It is the motif of a window that can be perceived as the unifying element of most of the paintings presented by the artist in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre, Ostrava.
A “window” is significant in painting. It is due to the Renaissance discovery of using mathematical perspective to create an illusion of space on a two-dimensional surface which made all the artist and theoreticians think of a painting as a window through which one can perceive a coherent picture of the world whose particular elements are logically and proportionally linked and in which the visual illusion is almost indistinguishable from what one actually sees. Thus, the paradigm of perceiving a picture as mimetic wizardry was dominated by how one should relate to painting for centuries. And it was in modern times when the emphasis on perceiving a painting as a self-referential unit—that needs no connotations other than precisely those attributed to it by the artist and neither thematising the relation to what is seen—was established. Such unit means a definitive break from the traditional commitment to painting in a way that was visually believable. In retrospect, however, it is clear that the modernist denial of the painting’s mimetic role, which certainly had a liberating effect in its time, did not mean and does not mean a rejection of imitation as such, since working with the unit has remained present in painting to this day. So how is it with Julia Machallová’s works? Is she primarily concerned with depicting what she has seen, or are there other reasons behind it?
It is obvious that we are indeed witnessing a work that is primarily about capturing the object since she follows an artistic apparatus that allows for illusory representation. However, Machallová’s paintings are the result of a more structured treatment of the motif. Her works are not just some snapshots from her travels. They are an intersection of different influences and intentions in which the individual visual memory is just one of the reasons why her paintings are made. Besides the memories, she also wants to capture emotions, cultural differences as well as echoes of her earlier memories, ideas, and perhaps even fears. She therefore transforms the fleeting nature of unique moments into scenes that have a general narrative potential. Nevertheless, it is not the author who develops (any) story further, it is the viewer who is given the opportunity (and responsibility) to retell what the author means through the geographical, social, and environmental emphases. The “window” then can be seen as a symbolic guide—each window (in a train, house, museum, or a shrine) is always some kind of seeing, thinking and imagining; it is a space between inside and outside. It is a relationship that transforms the imagined into the real through imagination.
Ostravská malířka Julie Machallová ráda cestuje. Zážitky ze svých putování pak často zpracovává jako náměty svých obrazů.
Na plátnech malířky Julie Machallové se můžeme setkat s horolezci v Himalájích, se ztišenou buddhistickou svatyní v Káthmándú, s čilým ruchem vlakového nádraží kdesi v Indii, s městskými ruinami v Gaze, v nichž také žijí lidé, nebo s pitoreskními balkony činžáků v Bangkoku či třeba s pohledem na okna budovy muzea holokaustu v Berlíně. Právě motiv okna můžeme vnímat jako spojující moment většiny obrazů, které autorka v Galerii současné malby Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě prezentuje.
„Okno“ je pro malbu signifikantní. Spolu s renesančním objevem využitelnosti matematické perspektivy pro budování iluze prostoru na dvojrozměrné ploše začínají umělci i teoretikové uvažovat o malovaném obraze právě jako o okně, jímž lze nahlížet do uceleného obrazového světa, jehož jednotlivé elementy jsou navzájem logicky i proporčně provázány a v němž se intenzita vizuálního klamu téměř nedá odlišit od toho, co člověk skutečně vidí, dívá-li se na svět kolem sebe. Paradigma malířství jako mimetického kouzelnictví tak na několik dlouhých století ovládalo to, jak je třeba se k malbě vztahovat. Teprve až modernistická akcentace autonomie obrazu jako sebereferenční umělecké jednotky – která nepotřebuje jiné konotace než právě ty, které jí autor přisuzuje bez nutnosti nápodobou tematizovat svůj vztah k viděnému – znamenala definitivní odpoutání od tradičního závazku malovat tak, aby to bylo vizuálně uvěřitelné. Při zpětném pohledu je však zřejmé, že modernistické popření mimetické role malířství, jež ve své době působilo jistě osvobozujícím dojmem, neznamenalo a neznamená odmítnutí nápodoby jako takové, neboť práce s ní zůstala tak či onak v malířství přítomná dodnes. Jak je to tedy s obrazy Julie Machallové? Jde jí primárně o zobrazování viděného, nebo se za její tvorbou skrývají i jiné důvody?
Tím, jak se ve své malbě hlásí k uměleckému aparátu, který umožňuje iluzivní zobrazování, by se zdálo, že jsme skutečně svědky tvorby, v níž jde především o zachycení viděného. Obrazy Julie Machallové jsou ale výsledkem strukturovanějšího nakládání s motivem. Její plátna nejsou jen jakýmisi momentkami z cest. Jsou průnikem různých vlivů a intencí, v nichž je individuální vizuální vzpomínka na viděné jen z jednou příčin, proč její obrazy vznikají. Vedle vzpomínky na viděné chce totiž vizuálně zachytit i emoce, kulturní odlišnosti, ale i ohlasy svých dřívějších vzpomínek, nápadů a možná i obav. Prchavost jedinečných okamžiků proto přetavuje do scén, které díky tomu mají obecně narativní potenciál. Tím, kdo (jakýkoli) příběh bude rozvíjet dál, není autorka, která stojí na jeho počátku, ale divák, kterému je dána možnost (a zodpovědnost) dovyprávět viděné v kontextech svých mentálních důrazů – geografických, sociálních či environmentálních. „Okno“ zde tedy figuruje jako symbolický návod ke čtení: každé okno (vlaku, domu, muzea, svatyně) je vždy nějakým způsobem viděním, myšlením a představou, prostorem mezi dovnitř a ven. Vztah, který imaginací proměňuje tušené ve skutečné.
_________________________________________________________________________________
Ostrava painter Julie Machallová loves travelling. She often uses her experiences from her travels as subjects for her works.
You can see mountaineers in the Himalayas, a Buddhist shrine in Kathmandu, the bustle of a train station somewhere in India, urban ruins in Gaza where people also live, the picturesque balconies of tenement buildings in Bangkok, or the views of the Jewish Museum in Berlin. It is the motif of a window that can be perceived as the unifying element of most of the paintings presented by the artist in the Gallery of Contemporary Art at the Antonín Dvořák Theatre, Ostrava.
A “window” is significant in painting. It is due to the Renaissance discovery of using mathematical perspective to create an illusion of space on a two-dimensional surface which made all the artist and theoreticians think of a painting as a window through which one can perceive a coherent picture of the world whose particular elements are logically and proportionally linked and in which the visual illusion is almost indistinguishable from what one actually sees. Thus, the paradigm of perceiving a picture as mimetic wizardry was dominated by how one should relate to painting for centuries. And it was in modern times when the emphasis on perceiving a painting as a self-referential unit—that needs no connotations other than precisely those attributed to it by the artist and neither thematising the relation to what is seen—was established. Such unit means a definitive break from the traditional commitment to painting in a way that was visually believable. In retrospect, however, it is clear that the modernist denial of the painting’s mimetic role, which certainly had a liberating effect in its time, did not mean and does not mean a rejection of imitation as such, since working with the unit has remained present in painting to this day. So how is it with Julia Machallová’s works? Is she primarily concerned with depicting what she has seen, or are there other reasons behind it?
It is obvious that we are indeed witnessing a work that is primarily about capturing the object since she follows an artistic apparatus that allows for illusory representation. However, Machallová’s paintings are the result of a more structured treatment of the motif. Her works are not just some snapshots from her travels. They are an intersection of different influences and intentions in which the individual visual memory is just one of the reasons why her paintings are made. Besides the memories, she also wants to capture emotions, cultural differences as well as echoes of her earlier memories, ideas, and perhaps even fears. She therefore transforms the fleeting nature of unique moments into scenes that have a general narrative potential. Nevertheless, it is not the author who develops (any) story further, it is the viewer who is given the opportunity (and responsibility) to retell what the author means through the geographical, social, and environmental emphases. The “window” then can be seen as a symbolic guide—each window (in a train, house, museum, or a shrine) is always some kind of seeing, thinking and imagining; it is a space between inside and outside. It is a relationship that transforms the imagined into the real through imagination.
